Asja ze smržovky.cz

Šlapanický vlk

2008-06-14 10:46:51 | Dogtrekking | 2573x zobrazen | lida

Do Šlapanic jsme se vydali shodou náhod. Chtěli jsme si vyzkoušet longovou trať a vybrali jsme si pro tento sebevražedný plán Podbořany. Dobře by se nám organizovalo hlídání. Ale ouha. Podbořany zrušeny. A tak jsme museli začít kombinovat. Šlapanice opravdu neleží tím nejvýhodnějším směrem, pokud máte hlídání v Karlových Varech a bydlíte v Jizerkách. A tak nastalo velké cestování. V úterý s dětma vláčkem do Varů, ve středu zpět do Smržovky, ve čtvrtek šupito presto vlakem do Šlapanic. Jelikož jsme ještě byli neznalí místních poměrů, jeli jsme jak trubky z Brna vlakem, místo trolejbusem, který jede pohodlně až do Šlapanic a jehož stanice je povážlivě blíž cíli, než nádraží. Takže cestou z nádraží jsem si stačila udělat v sandálech puchýře dříve, než sem vyrazila na oficiální trasu. Dorazili jsem akorát na info o trase. Pak jsme postavili stan, dali si pivko... No a druhý den ráno jsme si zbalili povinnou výbavu do batohů, posnídali palačinku a kávičku (servis na šlapanckém cvičáku byl bez chybičky, mňam) a těšili se na start. Startovalo se od sedmi hodin, což bylo fajn, jelikož se chystal velmi, velmi horký den. Prvních 20 km bylo příjemných. Čekala nás hospůdka ve Křtinách a něco málo přes 90 km;-) Na 25 km jsme našli první kontrolu, kde jsme dostali razítko a byl nám zapsán mezičas. Už bylo po poledni a nám začínalo být teplo. Naštěstí ceta vedla lesem, kolem potůčku. Přííííjemné! A když skončil lesíček a sluníčko nás začalo opékat, potkali jsme hospůdku v Senetářově. Na 29 km. A v hospůdce spoustu známých tváří. Stín a stříček mě natolik osvěžil, že jsem pořídila asi nejkvalitnější fotodokumentaci této cesty. Vůbec se nám nechtělo dál. Ale sportovní duch nás přetloukl a my se rozloučili s konejšivým chládkem a pitným režimem. Horko bylo čím dál protivnější. Pejskové si neustále významně lehali do stínu a nemohli pochopit, že jsme tak natvrdlí. Proč je neustále vláčíme dál?!?! Přes Krasové údolí jsme došli do Ostrova, kde byl krásný větrný mlýn. A pak nás čekal nejhorší úsek celé trasy. Velké horko, 34 km, dlouhá cesta mezi poli před námi a ŽÁDNÝ stín. Až hódně v dálce to vypadalo, že snad bude les. Naštěstí byl. Pejskové se vrhli do blátivé louže a slastně se v ní rochnili. V lese už zase bylo líp. Ale stejně jsme začali pátrat, jestli náhodou cestou nepotkáme nějaké koupání. V Suchdole se to podařilo psiskům v místní nádrži. Před vesnicí Vavřinec bylo koupaliště, ale byl tam dost zájem. Tak jsme šli dál. Ve Vavřinci, sláva, hospoda! Jenže...přestěhovaná do parku. Trošku jsme pátrali, hledali, pud sebezáchovy nás nenechal zhynout. Našli! Měli jsme v nohách 40 km v únavném horku. Pivo, stříček, klobáska. Pejskové lehli do stínu a spali. Nejhorší vedro bylo za námi. Nabrali jsme sílu a šli dál. Kousek za vesničkou Žďár, asi na 43. km bylo zase koupaliště. Prázdné. To byla paráda! Očista těla i ducha. V Kuničkách, na skoro 45. km, se na stromě houpaly kontrolní kleštičky. Pak jsme došli na Doubravický hrad. Nezbylo tam z něj nic. Zřejmě by byl z toho místa pěkný výhled, kdyby se už nešeřilo. Takhle to byla jen zátěž na kolena. A začali jsme mít hlad. Doufali jsem, že nás zachrání hospoda v Doubravicích. Tam jsme si sice mohli jít zapařit na bigbítovou zábavu, ale k jídlu měli jen tyčinky. Aspoň něco. Čas pokročil, měli jsme za sebou 50 km a začali jsme uvažovat, kde přespat. Čelovka svítila a my šli, dokud to šlo. Kolem půlnoci jsme si ustlali mezi Malým Chlumem a Bořitovem, kolem 54. km. Druhý den jsme vyráželi před půl pátou. Moc se spát nedalo, štípali komáři. Neustálé bzzzzzzz kolem uší. Pejskové se nasnídali a vypadali, že už se zase těší na cestu. Moje kolena jejich nadšení nesdílela. Ale šli jsme. A měli jsme hlad. Jenže kdo vám dá takhle brzo ráno něco k snídani? Na 58.km byla poslední kontrola. V Černé hoře. Taky tam byl pivovar. Ale to je platné v půl šesté ráno. Naštěstí nám paní v jednom krámku u pivovaru prodala alespoň vodu. Tak jsme posnídali nějaké sladkosti, hrozinky a vodu. Čekala nás cesta do kopce, operace dvou Mildových klíšťat a mého puchýře a pak nelítostné klesání. Docela mi trvalo, než jsem spajdala dolů. A pod kopcem, asi 12 km od Černé Hory, vesnice Svinošice. Kde k naší hrůze nebyl jediný krámek. Hlááááááád! Další šance byla za dalších 7 km v Lelekovicích. Udělali jsme si pauzičku v příjemném sadu, dojedli jsme , co se dalo a s vidinou jídla jsme po jedenácté vyrazili dál. Všimla jsem si, že se Usince občas podlomí zadní noha. Pak už si začala lehat do trávy při každém zpomalení. Tak jsme hodně zastavovali, pejskové dostali najíst, ale po odpočinku Usinka chodila ještě hůř. Cestou jsme potkali místo s nadějným názvem U jelínka. Ale nebyla to hospoda:-( Měli tam ovšem pamětní kámen k 460. výročí zřízení správy lesního majetku města Brna v Kuřimi;-) Vyškrabali jsme se na Babí lom a sešli do Lelekovic. Prošli jsme Lelekovice a našli hospůdku, kde jsme si dali nejúžasnější saláty, jaké jsme kdy jedli. S masíčkem, vajíčkem, tuňákem.... Co kdo rád. Vynikající snídaně v půl třetí odpoledne! A pak jsme museli zavoalt odvoz pro mě a zmoženou Usinku. Bylo to zhruba 80 km. Milda s Tondou pokračovali. Měli trošku nevýhodu, že se zdrželi, když jsme čekali, jestli se Usina nevzpamatuje. Ale to horko jí přemohlo. Nesla jsem tu porážku dost těžko. Tudíž jsem musela v táboře zapít žal. Naštěstí tam na to byli výborně zařízeni. A ten nakládaný hermelín! Kdo neochutnal, nepochopí. Milda s Tondou nakonec ušli celou trasu. Oficiálních 103,4 km, ve skutečnosti však o pár kiláčků víc. Došli po jedenácté večer. Zkrátka, pokud chcete dogtrekového psa, pořiďte si jezevčíka. Sice se od počátku tváří, že už toho má dost, ale když dojde tu stovečku a něco, metelí si to, konečně propuštěn z toho potupného vodítka, prozkoumat, kde by bylo co dobrého a voňavého. Tady je fotodokumentace .

Komentáře:

[1] Simča - 2008-06-22 21:05:14

Máte náš obdiv!!!Super. Zdraví Háchovic

Komentář
Kontr. otázka :
b, i, p, Important, a, img, code
Powered by NORS 3 © 2005-2006 Daniel Milde aka Dundee